Evropa stárne. V roce 2015 se v Evropské unii vyrovná počet lidí, kteří odcházejí a vstupují na trh práce. Do té doby budou převažovat ti, kteří svou profesní kariéru začínají. Věk odchodu do důchodu se prodlužuje, což je trend, který vzhledem k demografickému vývoji bude pokračovat i nadále.

V některých zemích EU však už nyní nezaměstnanost mezi mladými dosahuje několika desítek procent. Letošní rok je vyhlášen Evropským rokem aktivního stárnutí a solidarity mezi generacemi. O několik desítek let později, v roce 2070, bude např. jen ve Velké Británii 700 tisíc stoletých. Změní se tak očekávání i hodnoty, které bude společnost zastávat. Více než kdy dřív bude platit slogan, že mladí běhají rychleji, ale staří znají zkratky.

Zcela zásadní je sledovat trend stárnutí ve firmách, kde dnes často chybí starší generace a s ní i její zkušenosti. Slyšel jsem i názor, že absence starších zaměstnanců mohla za ekonomickou krizi v roce 2008. Bez kontinuity a předávání zkušeností jsme prostě stále na startu.

Na dvoudenní Evropské konferenci pro novináře, která se konala 19.-20. března v Bruselu, byla představena možná řešení, jak se s nastávající situací, která nemá v historii Evropy obdoby, vyrovnat. Měl jsem možnost je posoudit z pohledu novináře, ale i člověka, který zná práci a podmínky práce v neziskové organizaci. Z obou pohledů se ta řešení zdají být zatím naivní a idealistická, i když vůle nechybí.

Mezi mantru Evropské unie patří dobrovolnické programy. Pozitivní efekt dobrovolnictví je v solidaritě a učení se od sebe navzájem. Problém s jednotným pohledem na dobrovolnickou sféru je ale stejný jako například s finanční unií. Pokud platí v různých zemích různá pravidla, nemůže jedna věc fungovat stejně. Ano, třeba v Británii se řada lidí nad 50 věnuje práci v charitě, dělají to dobrovolně a dostávají podporu. Těžko ale budu 55letého Čecha se středoškolským vzděláním přesvědčovat o tom, že by se z něj měl stát dobrovolník, když bude třeba ještě platit hypotéku, kterou si vzal ve třiceti. Tedy platit – nebude ji platit, protože nebude mít plat, novou práci nesežene a měl by dělat zadarmo dobrovolníka? To zkrátka nedává smysl.
 
Musíme si uvědomit, že stará Evropa není problém roku 2012, ale let 2030, 2050, kdy lidé narozeni kolem roku 1980, kteří jsou dnes v produktivním věku před vrcholem kariéry, budou odcházet do důchodu. To jsem třeba já.

Nejnovější průzkum publikovaný Evropskou komisí říká, že Evropa je na aktivní stárnutí připravena. Zajímavý je pohled na vnímání slov „mladý“ a „starý“. Na Maltě, v Portugalsku a Švédsku je za mladého považován člověk mladší 37 let, zatímco na Kypru a v Řecku je to 50 let.

V evropském průměru je toto číslo 64 let, úzce tak souvisí s hranicemi odchodu do důchodu. Typický věk pro odchod do důchodu je 65 let, ačkoli průměrný věk odchodu z trhu práce je 61,5 let. Co to znamená? Že nám v průměru chybí tři a půl roku, kdy ještě můžeme a chceme pracovat, ale většinou už práci neseženeme. Řešení? Opět dobrovolnictví. To a ještě podpora zaměstnávání starších lidí ve smyslu posilování age managementu ve firmách jsou dva pilíře Evropského roku 2012. Nejsem ekonom, ale řekl bych, že to stačit nebude. 

Paradoxní je, že Evropa v Roce aktivního stárnutí a solidarity mezi generacemi trochu zapomíná na ty, kteří jsou staří právě teď. Na ty, kteří už nemůžou vytvářet hodnoty na trhu práce, protože už je vytvořili. Je jim třeba 70 a pokud jsou zdraví, což je zcela základní předpoklad, mají dost sil se dále vzdělávat a být aktivní. O tom by přeci rok aktivního stárnutí měl být. Měl by být i o tom, že podpora programů na další vzdělávání a aktivity seniorů, by mohla ušetřit státní kase peníze za různá zdravotnická a sociální zařízení, která už jen hasí požáry.

Různé studie totiž  jasně dokazují, že lidé, kteří jsou ve stáří aktivní, žijí déle, kvalitněji a hlavně doma. Nebudou plnit už tak přeplněné domovy pro seniory a navíc – jejich obraz se ve společnosti radikálně změní. Pokud tedy Evropská unie přidá do svých programových pilířů kromě podpory zaměstnanosti a dobrovolnictví, také podporu aktivního stárnutí, ať už si pod ním představíme cokoliv. To je klíč k oné solidaritě mezi generacemi, ke zdravému a plnohodnotnému stárnutí a ke společnosti, která bude oceňovat hodnoty, které dávají smysl.