Hudební turné je letos i napřesrok náplní dlouhodobé kampaň Mluvme o stáří, kterou vloni spustila obecně prospěšná společnost Elpida. Chce jí poukázat na rostoucí míru neporozumění mezi generacemi.

Není to jen plácnutí do vody, Česká republika společně s Maďarskem patří  v Evropě na špici co se týče diskriminace na základě věku. Podle sociologických studií k otázce, zda jsou lidé nad 70 let břemenem společnosti, odpovědělo pozitivně nejvíce lidí bohužel právě v České republice.

Rok 2012 je Evropským rokem Aktivního stárnutí a solidarity mezi generacemi. Příležitost ke změně.

Příběh tour

Na prknech

„You´ll always be my boy,“ zní sborově ztemnělým sálem pardubického Divadla 29. Zkoušku se sborem seniorů Elpida právě končí rocková kapela Please The Trees a střídá je Jaromír 99 s Dušanem Neuwerthem z Tata Bojs. Večer musí všechno klapat. Dušan hrábne do strun, dámy ze sboru hned chytí rytmus a ještě před svým partem se pohupují do rytmu Půlnoční, titulní písně z filmu Alois Nebel, která je velkým comebackem Václava Neckáře.

 „Halleluja, Hallelu-u-u-u-ja,“ zpívá sbor trojhlasně ústřední motiv písně a mě z toho až mrazí. Když jsme v Elpidě před několika měsíci začali turné připravovat, v tenhle moment jsem doufal. V okamžik, kdy se vše na jednom místě v jednom čase propojí a vy si můžete říct – je to vynikající, funguje to! Jeden každý, kdo se za celou dobu vystřídá na pódiu.

Pánové jsou profesionální muzikanti, ale sbor Elpida udělal během pouhého roku existence neuvěřitelný pokrok. Velký dík za to patří Zuzaně Seibrtové, studentce operního zpěvu v Bratislavě, která dámy energicky diriguje na pódiu a někdy i mimo něj. Jen před několika dny v pražské Akropoli se to stalo také, všechno se propojilo, i ty generace. Návštěvníci klubu si sbor seniorů na závěr vytleskali a on tak musel přidávat, ačkoliv to původně nebylo v plánu. Je to přirozené splnění snu, ve kterém se na sebe díváme bez předsudků, to je hlavní téma turné i společenské kampaně Mluvme o stáří, v jejímž rámci probíhá. Turné je součástí EY 2012 a bylo představeno v Bruselu jako závazek ČR právě pro příští rok Aktivního stárnutí a mezigenerační solidarity.

V baru

V šatně sboru Elpida se to před začátkem koncertu jenom hemží. Make-up, česání, vtípky, smích, housky se salámem a pivo. Vedle v šatně Please The Trees je to vlastně stejné. Jen make-up chybí. Jaromír s Dušanem zatím sedí v divadelním baru s vínem v plastovém kelímku. Jaromír kouří. „Vás jsem si vždycky přála potkat,“ vzdychne zasněně servírka a vymění Jaromírovi popelník za čistý a víno z plastu přelije do skla. V baru s námi sedí i John Reynolds z New Yorku, hudební nadšenec, autor monografie famózního bluesmanna Lead Bellyho a velký fanoušek Please The Trees. Přiletěl kvůli koncertu. Bavíme se, jak by mohl  pomoci při navázání spolupráce s AARP (American Association for Retirement People) a když pak vedle něj stojím pod pódiem, říká mi: „Ty dámy jsou opravdu vynikající, nejsou tam jen tak, oni tam prostě patří!“ Z toho mám radost, díky, Johne!

Do sálu, nebo spíš sálku, se zatím trousí první diváci. Zamíří nahoru, na místa k sezení na balkóně. „Pojďte dolů, k pódiu, zapaříte,“ vyzývám je, ale odpovědí mi je jen smích a kroky mířící vzhůru. Sál se plní, šumí hovorem i sborem otevíranými lahvemi od piva a VJ Clad pouští krátkou projekci, která ve 40 vteřinách představí 9 let práce Elpidy pro seniory. Na podium přichází Jaromír s Dušanem, na plátně za jejich zády se prolínají tváře starých lidí, které jsme za těch devět let při práci potkali, třeba při rozhovorech pro náš časopis Vital plus. Byla to parádní setkání, upřímná a opravdová, škoda, že na některá z nich už můžeme jen vzpomínat.

Pod pódiem

Kluci s holkama si sednou blíž k pódiu, v ruce lahváče, já stojím o kousek dál s ředitelkou Elpidy a kolegyní Broňou, která co chvíli vykřikuje: jóóó, hezkýýýý, Elpidááá. Vystoupení Jaromíra vrcholí, andělský chór dam ze sboru zpívá „Beránku náš na nebesích“ a dává tušit blížící se Vánoce. Krásná tečka, ale pozor, ještě se nekončí. Jaromír se loučí, přeje všem hezké Vánoce a po chvíli pauzy vlítne na pódium Vašek Havelka s Please The Trees a s nimi kytarové rify čerpající z tradice zámořského písničkářství. Sbor Elpida se připojí ve třetí, čvrté a páté písni a opět sklidí ohromný potlesk… 

U autobusu

Po koncertě platíme v baru. „Dáš si cigáro,“ nabízí mí lehkou redwhitku dáma, která před chvíli na pódiu zpívala o nebeském beránkovi. Rád přijmu a pomalu se všichni přesouváme k autobusu, kde už zpola sedí i sbor. Jedu s nimi, i když vím, že budu celou cestu stát. Nevadí. Když míjíme ceduli Pardubice, spustím do tmy drkotajícího autobusu: Jedu domů po trati, jedu přes kopce, za okny padá, padá sníh, budou Vánoce…. sbor se nenechá dlouho pobízet a trojhlasně můj temný zpěv doprovází. Turné pokračuje, jedeme dál, příště třeba u vás, v lednu 2012 v Brně, Olomouci a Hradci Králové.

V záplavě negativních zpráv a katastrofických věšteb je tenhle malý příběh důkazem i příslibem, že některé věci jsou pořád ještě normální.